Sraz ve čtvrtek, 27. 11. 2011 v 7:00 hod. na hlavním nádraží v Brně, nestíhal snad jen Vu, který v 7:00 hod. volal Kubovi, že právě vstal. Je až s podivem, že vlak odjíždějící v 7:19 hod. stihl 🙂 Ve vlaku jsme přišli na spoustu zajímavých věcí. Jako například, že vydra nemá zadní nohy, odráží se pomocí ocasu a žije na severním pólu 😉 Nebo že při troše dobré vůle, můžete šišlajícímu člověku uznat slovo „šepa” při slovní kopané jako slovo začínající na „še” (řepa ;-). Přestup v Hanušovicích jsme zvládli a cestu z nádraží ke Kubovi na chatu, pak s drobnou radou přítele na telefonu, také.

Čtvrteční odpoledne jsme strávili krátkým výletem po okolí, děti se naučili jíst šípkové plody a poznávat stromy. Večer se nesl v duchu společenských her (kulečník, šipky, ping pong, filmy…), stejně jako večery další. Následující dny jsme cvičili vždy dopoledne i odpoledne, snad jen kromě soboty, kdy jsme vyrazili po obědě na Paprsek.

Výlet byl ohrožen, protože se nějak nedařilo zapéct těstoviny. Trouba odmítla poslušnost a ani nám moc nepomohlo, že jsme pekáčky s těstovinami střídavě hypnotizovali pohledem. Nakonec se vše v dobré obrátilo a stihli jsme tak výšlap na Paprsek, rozveselit Terku tatrankou, vrátit ztracenou dětskou botičku, spořádat borůvkové knedlíky a smažák s kroketkama, zaskočit do Polska, nechat vzkaz na Větrově a ještě za světla doskotačit zpět na chalupu.

Počasí nic moc, ale nepršelo a tak jsme mohli trénovat venku. Sebeobrana pochopila rozdíl mezi yoko geri kekomi a keage a vymyslela další memotechnickou pomůcku (“keage” = “staticke”, tedy že se při kopu neotáčíte na stojné noze a koleno nohy kopající se také “nepohne”). Karaťáci tedy opakovali základy, sebeobrana se opět naučila něco nového.

Díky patří dospělákům za teamové vaření, Kubovi za poskytnutí útočiště a hlavně dětem, že nezlobily.